Anna Hogenová: Už malé deti sa režú na zápästiach, lebo potrebujú aspoň niečo cítiť…

Anna Hogenová: Už malé deti sa režú na zápästiach, lebo potrebujú aspoň niečo cítiť…

Pred pár dňami vyšiel rozhovor s Annou Hogenovou, ktorý si pozrelo už viac ako 61 000 ľudí. Rozprávať sa s Annou bolo pre mňa darom. A podľa odoziev to bol aj dar pre mnohých ďalších ľudí.

Dovoľujem si uverejniť časť rozhovoru tak, ako pripravila prepis jedna naša čitateľka:

Anna, mne sa zdá, že vy stále rozprávate – teraz bez nejakého zhadzovania – celé roky to isté; čiže vy ste vlastne ostala pevná vo svojom strede. V tom, čo tým ľuďom chcete povedať. Len zrazu, akoby ste boli ošetrená nejakou inou nálepkou. Ako to vy vnímate medzi vašimi kolegami, alebo akú spätnú väzbu vám dávajú študenti?

Anna Hogenová: Tak já mohu říct zcela zodpovědně, že jsem o prázdninách, když takové ty útoky byly proti mně podnikány, tak jsem o tom přemýšlela, jestli se mám bránit. A pak jsem si vzpomněla na Spinozu a na Jarku Peškovou a na spoustu filozofů, které miluji a hrozně si jich vážím. A pochopila jsem to, že oni mlčeli. To mlčení, které jsem pak zvolila i já, je nejlepší způsob proto, protože nenechat se rozdírat dialogy, kde je plno nenávisti a kde chybí věcný klidný pohled na problém.

Jakmile je zde nenávist a je tam hysterie, to znamená nadávají vám, nálepkují vás, dehonestují, urážejí, tak skutečně je nejlepší podle mého soudu chovat se jako ten Baruch Spinoza, proti kterému byli židé, katolíci, evangelíci. Všichni ho ze svého společenství vyhodili a on se nebránil, nač mlčení bylo jedinou odpovědí na tyto hrůzy. A tyto hrůzy se dějí proto, poněvadž ta novodobá krutost, která je banalizací, zlehčováním, nedopochopením, absencí těch vhledů, absencí té hloubky, neschopnost dívat se na problémy z veliké výšky, aby se rozjasnily a měli přesné kontury, tak to je přesně to, co provází tu digitální demenci, která se pomalu jako dostává do těch našich, řekla bych, rozhodovacích pozic i na těch nejvyšších úrovních.

Ten dnešní člověk je neustále bombardován něčím, co je velice citově silné. A toto bombardování má vlastně jeden následek: že ten člověk znecitliví; je vlastně anestetický. A ta anestézie je prostě mezi lidmi, kam se podíváte. Pokud máte pro to tykadla, kterými to pociťujete, tak to vidíte všude. A protože ta anestezie je ve skutečnosti potlačením toho, čeho se bojím, tak proto vznikají ty fronty u těch psychiatrů, a proto se malé děti řežou na zápěstí, páč potřebujou něco cítit jistě; ta bolest je přeci jejich bolestí. Ale jinak oni nevědí, čí jsou.

Čili ten dnešní svět, který je tolik namyšlený na tu vědu, je nesmírně ubohý v tom smyslu ctít pravdivost, která je neskrytostí, kterou musíme vytrhávat z té skrytosti, a to s nasazením vlastní bytosti. A k tomu člověk musí mít odvahu. To není jen tak, že se naučí nějaká pravidla resilience, odolnosti – to jsou vlastně takové ty pitomosti, které se teď jako všude začínají vykládat – tím se člověk nezachrání.

Celý rozhovor je tu:

Pripravila a moderuje: Martina Valachová

Chcem poďakovať všetkým, ktorí podporujú tvorbu podcastu a obsahu 40plus.sk.

?Aj vy sa môžete pridať tu: https://ko-fi.com/odznovapodcast/tiers